LVT Potštejn 31.7. – 8.8.2009
Letošní léto jsem se poprvé účastnila i druhého výcvikového tábora pro německé dogy, který se konal v Potštejně v kempu u zámečku.
Musím říct, že prostředí kde se samotnej kemp nachází je krásný a okolí vybízí k různým výletům a opravdu je na co koukat a kam vyrazit.
Líba, Tonda, Irča a jejich pomocníci se snažili dělat vše pro naše pohodlí a z této stránky pohledu na celý tábor nemám co vytknout.
Na tento tábor jsem jela s velkou neznámou, nevěděla jsem, co mě doopravdy čeká a přes to jsem se hrozně těšila. Možná právě to velký těšení zapříčinilo to, že celý tábor na mě moc dobrý dojem neudělal.
Ráno se začínalo stopama na který jsem nechodila, protože v tu dobu se tak nějak budila i Sašenka, která pak za nějaký čas znova usínala. Nechtěla jsem ji nechávat samotnou v cizím prostředí, takže jsem kolikrát nestíhala ani ranní poslušnost, která měla být od 8 hod. Já bych ji i stíhala, jenže z kraje týdne jsem tam čekala jako jediná, takže po nějaké době, když nikdo nepřišel jsem odcházela a šla jsem uložit Sašku. Poslušnost pak byla, ale bez nás. Ke konci se stalo i to, že se přehodil čas cvičení na 7 hod.,takže jsem tak nějak měla smůlu, protože jsem to nevěděla. To asi byl úděl toho, že jsem chodila spát kolem 23 -23.30 hod. a tím pádem jsem si program na další den nemohla přečíst, protože ještě nebyl
Večer opět byla poslušnost a následovala obrana, ale i tu jsem z velké části chyběla. Na poslušnost jsem se snažila chodit pravidelně, ale mrzelo mě, že se cvičilo jinak, než bylo původně domluveno, tak jsem další den nešla. Ovšem když jsem pak cvičit přišla, tak jsem dost těžce pocítila, že jsem nechodila pravidelně, tudíž nemůžu čekat, že se mě někdo bude nějak věnovat a k samotnému našemu cvičení mi někdo něco řekne.
Na většinu cvičení jsem chodila jen s Argentíkem a se Sašenkou v krosničce na zádech a možná právě to dělalo na někoho dojem, že jsem sem přijela rekreovat a ne cvičit. Nevím, opravdu nevím.
Teď už vidím nesouhlasné kroutění hlavou některých účastníků a taky položenou otázku, proč jsem nešla cvičit „individuálně“. Individuálně jsem cvičit chodila sama, byla jsem totiž z mnoha věcí dost otrávená, takže jsem opravdu neměla sílu někoho „otravovat a něčeho se dožadovat.“
Obran jsem se neúčastnila vůbec z jednoho prostého důvodu. Byla to Sašenka. Na obrany s krosnou jsem fakt chodit nemohla a i když se mi pár lidí nabízelo, že mi ji pohlídají, tak jsem těchto služeb nevyužila. Ale děkuji moc za nabídky!
Byla to zrovna doba, kdy Sašule chodí spat, takže bývala už taková nijaká, ukňouraná, ospinkaná a svěřit někomu takový dítko jsem opravdu nemohla. Dotyčný by z obran neměl nic a já taky ne, protože bych byla nervózní, že tam Sašule někomu otravuje život.
Hold, obrany mě sice mrzely, ale s těma jsem byla smířena už od prvního dne, tak tu neúčast jsem nesla celkem dobře.
Večerního sezení, debaty atd. jsem se pravidelně účastnila, jen asi v polovině týdne jsem zjistila, že moje názory se dost liší od ostatních, tak jsem se raději stáhla do ústraní a jen jsem tiše naslouchala a snažila se zjistit, v čem je ten „zakopanej pes“
Celý týden jsem si sice cvičení moc neužila, ale za to jsem si užila pěkných výletů do okolí.
V úterý dopoledne jsem s Mirem, Mončou, Adámkem a jejich šeďačkou Arletou vyrazili na hrad Potštejn, který je nedaleko kempu. Mira mi pomohl se psama, když bylo potřeba tak i s kočárkem a já za jeho pomoc byla moc vděčná. Užili jsme si pěknej výlet, spoustu srandy, cestou jsem se stavili na zmrzku a spokojeně jsme se vrátili zpět do kempu.
Úterní odpoledne bylo zpestřeno ukázkou obedience. Na toto povídání i ukázku jsem byla dost zvědavá, protože nějaký pravidla mi tu unikaly. Paní Skalická nám řekla pár užitečných informací, kousek obedience nám bylo ukázáno, ale nejlepší stejně byla ukázka cvičení její malé dcerky Karolínky s jokšírem, která nám tu ukázala poslušnost. To opravdu stálo za to
Ve středu jsme se Zuzkou, Ondrou a Dizčou jeli na výlet do Teplicko Adršpašských skal. Byla to moc pěkná prochajda, jen těch lidí kolem mohlo být o něco míň. Ondra se mi cestou staral o Argentíka a já se Saškou v šátku se mohla v klidu věnovat Chieetce.
Chieetka letošní tábor necvičila vůbec, měla klid, ale o výlety jsem ji nemohla připravit.
Ve skalách to bylo fakt super, pěkně jsem se odreagovala a vůbec jsem nelitovala, že jsme sem jeli. Dizinkovci, děkuju za společnost a pomoc s pesanama!
Čtvrteční dopoledne patřilo exkurzi do výrobny granulí Fitmin. Byla to zajímavá podívaná, která se tak často nevidí, jen z těch informací od průvodce toho moc nemám pochyceno, protože tam byl dost hluk a navíc to Sašku nebavilo, tak brblala, kňourala a dávala mi najevo, že stát na místě je nuda. Po exkurzi ve výrobě jsme ještě zamířili do jejich „farmy“, kde jsme měli možnost vidět jejich pesany a ovečky. To už se i Saška probrala a nervozita z ní opadla.
Odpoledne jsme opět z „Dizinkovcema“ a Nikou s rodinkou zamířili na zámek Častolovice, kde jsme se psama mohli na prohlídku, tak jsme prošli celej zámek, zámeckou zahradu i mini ZOO. Bylo to naprosto úžasný a už teď vím, že sem se určitě ještě vrátím a přijedu sem fakt ráda.
Na pátek se domlouval společný výlet, tak jsme naše soukromé plány zrušili, ale společný výlet se pak nekonal, tak jsme si užívali klidu v kempu a večer se grilovalo. Mňam, bylo to móóóc dobrý!
Tak a jsme u konce. Týden utekla jako voda, všechno špatný jsem zalepila něčím lepším a závěrem bych chtěla říct jen to, že i když jsem si od tábora slibovala víc, tak se nic nemění na tom, že příště zase přijedu
Velké poděkování patří rodině Křížové a vlastně všem účastníkům, kteří to s námi tak nějak přežili.
Mějte se všichni moc krásně a na nějaké další akci zase ahoj!
Pozn.:myslela jsem si, že to společné foto mě mrzet nepřestane, ale díky maličkým úpravám a velké snahy Zuzky už mě fakt nemrzí!